Rozhodcovská persona Jiří Šmejkal oslavil šedesátku

Broďák Jiří Šmejkal kdysi začínal doma Na Kutilce, ale po vojně ho chytilo pískání. Byla druhá polovina 80. let a brzy se začal prokousávat až do divize. Sám přiznává, že tam se mu ve druhé sezoně nějaké zápasy nepovedly, a tak se vrátil do kraje. „Tam jsem dodnes a jsem za to rád. Jezdit dálky také nebylo špatné, člověk poznal zajímavá města i lidi, ale už takhle rodina dost trpěla, takže návrat do kraje byl lepší,“ říká.

Rodinu měl brzy, dvě dcery už má dospělé a obě vlastní inženýrský titul. Je na ně hrdý, ale zároveň dává hlavní zásluhu manželce, která přesto, že je každý rok sedm měsíců bez volného víkendu, tak vedle něj vydržela a je mu oporou.

Na hřištích prožil pohodové zápasy, ale samozřejmě i ty, které sklouzly někam, kam neměly. Aktéry se pak pokoušel zklidnit i díky vrozenému smyslu pro humor. Hlášky typu: „Prohrát není hanba“, nebo „Vem to ďas, za týden se hraje zas“ pomalu zlidověly… „Nejlepší pocit je, když se hraje zápas jako břitva a vy ho ukočírujete. Pak vidíte, že jsou všichni spokojení a to mám rád,“ říká arbitr, který už tři roky neudělil žádnou červenou kartu.

Hráči ho neurážejí, činovníci také ne a jak sám říká, jasné fauly v ložených šancích, po nichž musí následovat vyloučení, se mu vyhýbají. „To je i o štěstí,“ má jasno.
Pískat bude do té doby, co mu zdraví umožní. Zatím je v kondici a zvládne i několik zápasů za víkend, byť to pak už pořádně jeho tělo cítí. „Zvlášť když se musím starat i o pozemek po rodičích, kde trochu sedlačím, a také doma s manželkou o zahrádku,“ vypráví Jiří Šmejkal.

A povídání uzavírá poctou těm, s nimiž přichází týden co týden do styku: obyčejným fotbalovým funkcionářům. „Těch si vážím, protože až ti nebudou, fotbal na vesnicích zanikne a my budeme chodit pískat pod balkon nebo do lesa,“ uzavřel Jiří Šmejkal.

Rudolf Muzika, redaktor Deníku
Foto: Jiří Šmejkal (pravo) s kamarádem Petrem Benákem.